Upřeně hleděla na knížete. Tuhle tvář, tuhle postavu už někde viděla, slyšela i ten hlas. Jenže kde to bylo? Svatebčané si Jana Christiana, pravý opak svých představ, naráz oblíbili. Sympatie získával každým pohybem, pohledem, slovem. Zejména dámy byly u vytržení, neboť se ukázalo, že pokud jde o elegantní chování, mají se všichni páni od něho čemu učit. Pro každou z dam měl pěkné slovo, pokaždé novou, nevšední poklonu, žádné otřepané fráze. Důstojnost knížecího stavu, i když nezachovával zvyk knížat - vznešeně mlčet - a bez přestávky dělal poznámky, vyslovoval své myšlenky, tím nijak nepoškodil, naopak ji ještě zvyšoval. Jeho vystupování, bez nepříjemných znaků povýšenosti a přílišného sebevědomí, bylo podmanivé. Alžběta Báthoryová od něho neodtrhla oči. Střežila každý jeho pohyb, každé slovo. Na tváři knížete, když mu palatin představil Alžbětu Báthoryovou, se objevil výraz nejmilejšího překvapení. „Je pro mě největším potěšením poznat vás také osobně, krásná paní,“ upřel na ni usměvavé, dobrácké oči, tak čisté a jasné, že se v nich nezačernala ani nejmenší stopa falše a přetvářky. Sklonil se k bílé ruce, ozdobené drahocennými náramky a prsteny, a jemně ji políbil. Polil ji ruměnec. Nevěděla, co ji vzrušilo více: vyznamenání knížete nebo nová záhada. Koho o ní slyšel vyprávět a co? „Dosud jsem vás znal, krásná paní,“ pravil měkkým a laskavým hlasem, „jen z písní potulných zpěváků a básníků, které rád poslouchám a hostím, ale teď jsem v pokušení potrestat je svou nepřízní, protože jsem se přesvědčil, že svým uměním dovedou vylíčit jen nepatrnou část krásy, kterou viděli.“ Rozpaky Alžběty Báthoryové rázem pominuly, pocit stísněnosti zmizel. Už to má! Zdá se jí, jako by viděla Juraje Závodského před mnoha lety. Takový byl tehdy na břehu Váhu, zrovna takový … Je to jeho postava, tvář, hlas i chůze a jeho oči ji pálí jako kdysi pohled Juraje Závodského. Proto ji setkání s knížetem tak vzrušilo, proto měla dojem, že ho nevidí poprvé v životě. „Na omluvu básníků a zpěváků,“ pokračoval kníže Jan Christian a pouštěl její prsty z jemného zajetí své dlaně, „bych mohl uvést jen to, že je na světě krása, kterou není možno úplně vystihnout ani slovem, ani hudbou, ani štětcem.“ Sebevědomě se rozhlédla. Poklona knížete ji naplnila bouřlivou radostí. Očima se dotkla Juraje Závodského. Zdál se jí v té chvíli ubohý, maličký a politováníhodný. Kdysi byl právě takový jako kníže. A teď? Je to stárnoucí muž, jemuž pleš ukusuje kštici a stáří svrašťuje tvář … Kníže vyvolával stále větší obdiv. Každou chvíli rozmlouval jinou řečí, podle toho, jaké národnosti byl host, dokazoval ohromující zběhlost ve všech oborech věd a umění. Každou různost názorů, každou debatu zakončoval úplným vítězstvím svých názorů. Často byly kuriózní, hodné podivína, který se mezi zaprášenými knihami a podivínskými mudrci cítí zrovna tak doma jako v nejnáročnější společnosti. A dokázal, že dovede také pít! Číše vyprazdňoval do dna, prý ze zásady. Ale i v pití byl dokonalý, jak to palatin veřejně uznával a žertem ho dával hostům za vzor. Čachtická paní ho hltala očima, čehož si všiml jen Juraj Závodský. Dýchalo se mu volněji a byl za to obdivuhodnému hostu ze srdce vděčný. Kdyby se tak do něho zamilovala! Chvílemi se mu zdálo, že jeho vroucí přání nezůstane nesplněno. 2. Páni se pohoršují Už se chýlilo k večeru, když se palatin zeptal vzácného hosta, jakých dojmů nabyl v Uhersku, co zažil cestou Povážím. Kníže se zřejmou radostí na otázky odpovídal. „Už dávno jsem toužil poznat Pováží. Jen proto, abych viděl všechny jeho krásy, nezvolil jsem nejkratší cestu, ale namířil jsem si do Vídně, tam jsem vyřídil nutné záležitosti a pak se vydal Povážím nahoru, za zacházku jsem byl bohatě odměněn.“ Vyprávěl živě, barvivě a ze svých zážitků z cesty Povážím vylíčil tolik zajímavostí, tolik novinek i pro tamější rodáky, že ho poslouchali s největším zájmem i hosté z odlehlejších síní, kam dolehla jenom některá jeho slova. A později, když už popsal krásy Pováží a rozhovořil se o lidu, všichni úžasem vyvalovali oči. „Jediné, co mi zvláštními pocity naplnilo srdce, potěšené přírodními krásami,“ vyprávěl s vážnou tváří, „byla bída lidu, do níž jsem nahlédl při rozhovorech s prostými lidmi a při návštěvách v jejich příbytcích. Vím, že uherské zákony pamatují na Dóžovo povstání a přísnými opatřeními drží poddané na uzdě, aby jim přešla chuť na vzpoury. Ale zeměpáni a vrchnosti ještě předstihují přísná ustanovení zákonů.“ Palatin se zavrtěl v křesle, hrabata a hraběnky zaraženě hleděli na podivínského knížete.
|