|
A v Sárváru zůstal dodnes."
"Myslím, že je třeba se s Magyarym setkat, neboť ví opravdu hodně o soukromých záležitostech prokleté Báthoryové. Nebýt jeho, ta bezbožnice by dodnes pokračovala ve svých strašných zvěrstvech. On informoval nejvyšší politické kruhy země o jejím vraždění, on byl šedou eminencí realizace jejího stíhání. Palatin Thurzo ho nenávidí, protože mu zkřížil plány."
Najednou se dveře lotosového salonu prudce otevřely a
v nich se zastavil udýchaný starý sluha. Podíval se
na překvapeného hraběte, popošel až k němu a vzru-
šeně mu oznámil:
Promiňte mi, pane, že ruším, ale dole u brány čeká Milost palatin Juraj Thurzo a chce s vámi bezod-
kladně mluvit."
Ví palatin, že je u mě arcibiskup Forgách?" zeptal se hrabě Peter Fábry udiveně.
Ne, pane, kočár Jeho Excelence odjel již víc jak před hodinou."
"Výborně! Ihned přiveď palatina nahoru do salonu a napomeň personál, aby byl diskrétní. A ještě něco, přijel palatin s doprovodem, nebo sám?"
"Je tu jeho cestovní kočár se čtyřspřežím a čtyři vojáci, pane."
"K čertu! Co se dá dělat? Udělej to, co jsem ti přikázal, ale okamžitě! Oznam palatinovi, že ho netrpělivě očekávám!" přikázal hrabě Fábry a ironicky se podíval na zaraženého arcibiskupa. Na jeho vážné tváři se zračilo překvapení a bezradnost z nečekané situace. Jen co sluha opustil místnost, hrabě vyskočil z křesla a se smíchem procedil mezi zuby:
"My o vlku a vlk za humny! Promiň, Fráňo, ale s takovýmhle zvratem jsem ani ve snu nepočítal. V dané situaci to ale bude vítané zpestření s nevítaným hostem!"
"Co ten namyšlený kariérista může od tebe chtít? Obávám se, že to není náhoda. Co chceš dělat?"
"Přijmout ho a vyslechnout. Ale nemáme už moc času; Pokud ti mohu poradit, schovej se do druhé místnosti za závěs, abys o nic nepřišel. Thurzo se nesmí do-zvědět,že jsi zde."
V poledne
Dunivý hlas zvonů kostela se rozléhal po Čachticích a zasněžených horách. Lidé na náměstí se zastavili křižovali se a dívali na mohutnou věž kostela, hrdě se vypínající nad ulicemi královského města. Ti zbožnější, kteří se nepřiklonili k luteránství, přestali na chvíli pracovat a v domácnostech nebo na ulici se modlili k Matce Boží. Jak radostně zněl ten hlahol zvonů!
Pominuly nejistota a strach. Odešlo královské vojsko, které vyžíralo město až do morku. Zmizela i nenáviděná, obávaná a krutá paní Čachtického hradu Alžběta Báthoryová! Lidem se jaksi lépe dýchalo a polední vyzvánění znělo triumfálně a slavnostně, jako by hlas zvonů oznamoval radostnou zvěst naděje a osvobození zpod pekelného sevření.
Dveře fary, která stála proti kostelu, se otevřely a objevila se v nich vysoká postava postaršího muže v černé reverendě. Jeho tvář prozrazovala hlubokého ducha a oči zrcadlily utrpení, ale i naději. Hleděl na náměstí a zhluboka se nadechl. Z fary postavené na nevysokém návrší byl nádherný pohled na svobodné královské město. Vyšel ven a ustoupil urostlému chlapovi, který se s ním přátelsky loučil:
"Sbohem, důstojný pane. A ještě jednou vám děkuju za saně. Ihned, jakmile poobědvám, přijdu, abych dorazil do hor ještě za světla a za světla i naložil."
"Sbohem, Martine," loučil se farář srdečně, "podívej se na tu bílou, čistou nádheru! Ať je Bůh pochválen za
sníh! Dost bylo špíny a násilí. Ať se do Čachtic už
nikdy nevrátí démon smrti a hrůzy! Kéž bv Bůh dal, důstojný pane. Pokud ale Báthoryová žije, nebude ani klid, ani jistota. A to nejen v Čachticích, ale všude, kam padl stín je bestie!"
Nesmíš být tak zaujatý a plný nenávisti. Bůh může
soudit my ne. Nezapomínej, že nenávist nás nezachrání ale'zatratí. A prosím tě, buď opatrný ve vyjadřování, i tak už mám mnoho nepřátel kvůli odsouzení Bátho-ryové. Ještě žije hodně jejích špiclů a přisluhovačů, kteří nám mohou velmi ublížit. Doufám, můj milý, že mi
rozumíš."
"Ach ano, důstojný pane. Chtěl jsem jenom říct to, co vy. Bitva ještě není úplně vyhraná. Boháči vždycky najdou cesty, jak obejít spravedlnost. Ale všechno je v Božích rukou. Ještě jednou vám děkuju a sbohem!"
"Nemáš mi za co děkovat, Martine! Pozdravuj svoji ženu i všechny drahé doma!" odpověděl farář a mával odcházejícímu na pozdrav. Opět přelétl pohledem zasněžené město a hory, které skrývaly zlověstný Čach-tický hrad, a přivřel za sebou dveře staré fary.
Martin Povázán vešel z tmavé předsíně skromného rodného domu rovnou do kuchyně. Radostně pozdravil dvě ženy, stojící u pece, a bezvládného otce, který ležel ochrnutý na tvrdé posteli pod oknem. Z hrnců se šířila příjemná vůně jídla. Atmosféra skromné tmavé kuchyně naplňovala jeho srdce klidem a jistotou. Zde byl doma, zde vyrůstal a dovedl sem i krásnou Kateřinu.
"Pozdrav vás Pán Bůh! Myslím, že jdu akorát!" řekl a políbil mladou ženu. "A opravdu je i nejvyšší čas, neboť za několik hodin se začne smrákat. Pojďme jíst!"
|
