|
Báthoryovou pohled podráždil a v Eržice vzbudil strach před ženichem, který střídá dvě tváře. Jednu laskavou před matkou a druhou odmítavou před ní. Ta druhá jí byla rozhodně milejší.
„To mě opravdu těší, milý příteli!“
„Ale dříve, než se budeme rozhodovat o svatbě a věcech, které s ní souvisí, rád bych si s vámi pohovořil mezi čtyřma očima.“
„Tak malou prosbu vám opravdu nemohu odepřít,“ odpověděla a mrkla na Eržiku.
2. Dva se čtyřmi tvářemi
„No, copak máte na srdci, milý příteli?“ zeptala se Alžběta Báthoryová blahosklonně, když Eržika odešla.
„Maličkost, vzácná přítelkyně.
Jsem odhodlán splnit vaše přání, ale prosil bych vás jen o vysvětlení. Proč za mě chcete provdat svou nejmilejší přítelkyni, když o mně máte tak špatné mínění?“
„Mýlíte se, příteli! Mám o vás mnohem lepší mínění než o mnoha jiných pánech, kteří by přicházeli v úvahu jako manželé pro Eržiku. Vtom je také vysvětlení, proč vás pokládám za příhodného manžela. No a potom máte ještě vlastnost, které si nejvíc vážím.
Jste jedním z největších boháčů vzemi.“
Hrabě prudkým posunkem zaprotestoval.
„Nebuďte skromný, vím to.
Nejchvályhodnější však je, že získané bohatství dovedete udržet i rozmnožit.“
„Smím se zeptat,“ přerušil ji, „kdy budete tak laskává a vrátíte mi ten dopis?“
„Á, to myslíte potvrzení, které jste z nepochopitelné neopatrnosti dal novozámeckému pašovi?“
„Nedal jsem je dobrovolně,“ ohrazoval se proti podezření, že by mohl být tak neopatrný, „paša je ode mě podle, vyděračsky vynutil. Když mu moji důvěrníci přivedli dvanáct děvčat, nevyplatil jim obvyklou sumu, Vzkázal mi, abych si pro peníze co nejdřív přišel sám. Když jsem přišel, předložil mi potvrzení s hrozbou, že když je nepodepíši, vyzradí palatinovi moje obchody. Nezbývalo mi než podepsat. To však nebylo všechno.
Sumu, na níž potvrzení znělo, nejenže mi nevyplatil, ale žádal mě, abych mu poslal ještě dvanáct děvčat jako odměnu za to, že můj vzácný rukopis uloží mezi své nejmilejší památky.“
„To vás paša pořádně doběhl,“ smála se Alžběta Báthoryová. „Ale přece jenom máte štěstí. Potvrzení se dostalo do mých rukou, tedy na dobré místo. Já vám je vrátím, abyste je zničil.“
Hrabě Nyáry se viditelně zaradoval.
„Vaše radost je trochu předčasná,“ zchladila ho. „Potvrzenku vám vrátím až po svatbě. Dostanete ji ode mě jako svatební dar. A bude to cenný dar. I když se nesluší přepočítávat cenu darů, já to udělám, abyste věděl, kolik mě stála záchrana vaší cti. Stála mě čtyři tisíce zlatých. Pravda, ne v hotových penězích. Mému sluhovi Fickovi nedal turecký paša za děvčata peníze, ale váš rukopis se vzkazem, abych si ho u vás zhodnotila. Teď to dělám.“
Smála se a do smíchu se nutil i hrabě Nyáry:
„Tak jsme se zabývali stejným obchodem a paša na nás oba stejně vyzrál.“
„To zase ne. Vyzrál jen na vás, protože mně zaplatíte vy, a to svou svobodou.“
„Nebude to špatný obchod, protože za svou svobodu získám vaši rozkošnou mladou přítelkyni,“ nutil na tvář úsměv, ale cítila, že by ji nejradši utopil na lžící vody.
„Ale nechme zbytečných řečí,“ řekla už zase vážně a panovačně. „Musíme se domluvit o důležitých věcech.
Chci, aby svatba byla v máji, to je nejkrásnější měsíc.“
„Já bych měl svatbu nejraději na podzim!“ chtěl získat co nejvíc času.
„Aby vaše svoboda umírala s krásami podzimu? Ne, příteli. Oženíte se v máji. Souhlasíte?“
„Souhlasím.“
„A nemusíte si už s ničím dělat starosti, jen se vydejte do Čachtic, až pro vás přijde můj posel.“
„Jste opravdu velmi laskavá a ani nevím, jak se vám mám za tolik ochoty, kterou si ani nezasloužím, odvděčit.“
Chtěl předstírat dojetí a vděčnost, překypující zlost však prorážela i jeho maskou tak, že se mu na tváři místo vděčnosti zračila hrozba.
„Nemusíte se namáhat, příteli,“ odpověděla chladně, „nikdy nečekám na odplatu. Tam, kde jsem si ji zasloužila, vezmu si ji vždycky sama. Tak i teď.“
Viděl, že z této ženy nevytáhne nic, co by do mračna záhad vrhlo alespoň trochu světla.
„Dovolte mi, vzácná přítelkyně,“ svitla mu nová naděje, „promluvit si se snoubenkou.“
„Ó, velmi ráda,“ usmála se.
„Mezi čtyřma očima … “
„Jak si přejete. Vím, že milenci neradi mívají svědky při svém cukrování.“
Hrabě Nyáry našel Eržiku v malém pokoji. Stála u okna. Zamyšleně pohlížela na ulici, a když se ohlásil, trhla sebou, jako by se lekla, že nahlédl do jejích myšlenek.
„Eržiko, přišel jsem ti oznámit… “
Eržika, která po té ostudě před služkami se ho už přestala bát, se na něj přísně podívala:
„Pane, naše dosavadní styky vás neopravňují k tak důvěrnému tónu. Možná, že máte ve zvyku tykat dámám, s nimiž jste se seznámil předešlého dne. Ale u mě, prosím, udělejte výjimku.“
Pohlédl na ni překvapeně.
|
