Utrpení a ukrutná muka děvčat jako by se zhmotňovaly v chladném prostoru kostela a znovu se opakovaly. Když čachtický farář se svící v ruce dokončil pohřební obřady a pokropil mrtvá těla svěcenou vodou, písař Čárský, doktor Sebastián, hrabě Fábry a Štefan Revický s námahou otevřeli vchod do krypty. Nadzvedli mramorovou desku před oltářem a opatrněji položili na dlažbu kostela. Vzápětí je ovanul hnilobný závan zatuchliny. Faráři, který právě v té chvíli sestupoval po kamenných schodech do ponuré krypty, se zazdálo, že z ní přímo proti němu vychází neviditelná, ale nesmírně silná smrt, jíž se bojí všichni lidé na tomto světě. Když prošel úzkou hlavní chodbou krypty, zaslechl za sebou těžké kroky mohutného písaře a doktora Sebastiána, kteří nesli na ramenou jednu z rakví. Mlčky ukázal silným společníkům hraběte Fábryho na velkou kobku, a oni tam rakev položili. Za nimi přišli hrabě s oficiálem a těžkou rakev položili vedle ní. Postupně snesli do krypty všechny rakve. Farář u nich stál jako svíce, která mu praskala v chvějících se rukách. Hrabě Peter Fábry si všiml vnitřního boje, který se jasně zračil na farářově sklíčené tváři. Ostatní jenom mlčky přihlíželi a čekali na první farářovo gesto, aby konečně mohli vyjít nahoru do kostela. "Jsme tady u vás, vaše důstojnosti!" pošeptal mu povzbudivě hrabě. "Rakve jsou již na posvátném místě." Čachtický farář se konečně probral. Vytáhl kříž z kapsy odřeného kabátu, požehnal přítomným a přistoupil k první rakvi. Dotkl sejí stříbrným křížem a postupně všech, ve kterých ležela těla nevinných obětí. "Ať Bůh ochraňuje a spasí tyto nevinné duše! Amen." Ještě jednou soucitným pohledem pohladil všech osm rakví. Potom důstojným krokem vešel mezi překvapené muže, držíc v rukou hořící svíci. "Děkuji vám, přátelé!" řekl více pro sebe než k nim. Jenom s námahou vystupoval po schodech krypty. Hrabě Fábry naznačil ostatním, aby ho následovali. Oficiál Štefan Revický tichým hlasem řekl: "Velmi nepříjemné místo. Konečně se můžeme vrátit do kostela. Raději týden v temnici než jediný den zde!" "Stále tomu nemohu uvěřit, důstojný pane. Jak ta zvrhlá bestie mohla beztrestně páchat tak ukrutné zločiny?!" "Ani já jsem tomu nemohl uvěřit, pane kasteláne, ale dodnes si to vyčítám. Kdybych se nebyl dal zaslepit falešnou zbožností a podlézavou dobročinností té zvrhlé bestie, ale dal na varování dobrých přátel, dávno jsem již mohl zakročit u církevních vrchností, dokonce i u samého palatina. Do smrti si budu vyčítat, že svojí lhostejností k ukrutným zločinům Alžběty Báthoryové jsem nepřímo zavinil smrt tolika nevinných děvčat! Možná i těch, které právě dnes hrabě Peter Fábry i s jeho přáteli vynesli z obilní jámy." Kastelán Michal Horváth seděl ve vytopeném pokoji u čachtického faráře a bezmocně mlčel. Při slovech faráře cítil velké výčitky svědomí. "V tomto směru jsem o mnoho větší hříšník já, důstojný pane. Vy si nemáte co vyčítat. Vždyť nejednou jste tu hyenu upozorňoval, aby se mírnila a nesahala na nevinné životy. Já jsem ale byl slepý, hluchý a velmi hloupý. Důvěřoval jsemjí. Žiju na Čachtickém hradě již dlouhá léta, a přece jsem se dal obalamutit intrikami nebohého Františka Nádasdyho a jeho spojenců. Přiznám se vám, důstojný pane, že se vůbec nemohu vypořádat s výčitkami svědomí, které na mě dorážejí jako draví supové." "Rozumím vám, pane kasteláne. Myslím, že jsme na tom stejně. Zavírat oči před ohavnými zvrácenostmi je velký zločin, zejména pokud si uvědomím, kolik lidských životů jsem mohl zachránit!" "Ach, Bože, kdo nás osvobodí od tohoto strašného břemene výčitek a spoluzodpovědnosti za krev nevinných obětí? Měl jsem uvěřit tomu, co se šeptalo téměř veřejně. Jak se zbavit těch nekonečných duševních muk, důstojný pane?" "Jedině modlitbou a pokáním, pane kasteláne. Nic jiného nám už nezbývá. Přece ale musíme alespoň nyní, když je již ta vražedkyně na řetězu, udělat všechno pro to, abychom napravili svoje provinění z minulosti! Musíme zabránit nespravedlnosti a nezákonnosti, které se dopustil palatin Thurzo v případě ukrutné čachtické paní. Martin Považan mi vyprávěl, co se stalo včera večer. Moc nechybělo a Báthoryová by už byla znovu na svobodě. Je to obrovská výstraha i napomenutí pro nás, abychom vícekrát nepustili šelmu na světlo Boží! Vždyť by se dál prolévala nevinná krev, i když ne v Čachticích!" "Jsem si vědom své velké odpovědnosti za včerejší incident v podzemním žaláři, důstojný pane. Jenom Bohu můžeme děkovat, že poslal Martina i s vaším pacholkem do cesty těm, kteří chtěli unést tu krvavou bestii z podzemního žaláře. Určitě to nebyla šťastná náhoda! Kdyby se o tom dozvěděl Thurzo, skončil bych na šibenici nebo ve vyhnanství!" "A co když sám palatin poslal ty vyvrhele, aby tajně uskutečnili jeho ďábelské plány s čachtickou paní? Nemusíte se obviňovat, pane kasteláne! Vždyť podzemní žalář hlídají i jeho žoldnéři! Kde byli v té době? Jak je možné, že se Báthoryová dostala ven ze žaláře?"
|