|
Vyskočili z postelí a naslouchali.
Benjamín Príborský, klidný a tichý člověk, teď křičel, jako by ho na nože bral:
„A koho máš poslouchat, co?
Ty ničemo!“
Přitom se ozvaly zvuky, o kterých nebylo těžké si domyslet, že jsou to pořádné facky, jaké umí rozdávat jenom otcova mohutná a široká dlaň.
Michal si všiml ještě něčeho.
Na dvoře zahlédl hajduka, který právě odcházel. Vběhl do světničky k Eržice.
„Jsme prozrazeni!“ oznamoval vzrušeně. „Podívej, tamhle na dvoře odchází hajduk čachtické paní, který nás jistě viděl a přišel nás prozradit. A ve světnici dostává pacholek, že zamlčel naši noční vycházku.“
Za chvilku k nim přišla Marie Príborská. Rozběhli se k ní, aby ji políbili jako každého jitra. Ale z celé její postavy vyzařovala přísnost:
„Co jste to vyvedli, nezvedené děti? Pojďte, otec vás volá.“
Benjamín Príborský právě vykopl pacholka a jeho tvář byla rudá jako mundúr hajduka, který přišel prozradit Eržičino a Michalovo noční dobrodružství. Hajduk si totiž cenil své kůže, a tak se hned, jen co začala bitka se zbojníky, odkradl z bojiště a schoval se na stráni, přesvědčen, že je příjemnější bitce přihlížet, než se jí zúčastnit. Viděl tedy nejen zápas, ale i Eržiku a Michala a byl také svědkem výstřelu a výjevu, který následoval. Benjamín Príborský mu za zprávu důkladně zaplatil a ještě víc za slib, že nikomu neprozradí, co viděl.
„Kde jste byli dnes v noci bez mého vědomí a dovolení?“ obořil se otec na třesoucí se děti.
„V Čachticích,“ odpověděl Michal, který by nikdy nelhal, i kdyby byl přesvědčen, že se tak zachrání před výbuchem otcova hněvu.
„Co jste tam hledali?“
Teď už Michal nedokázal říci pravdu, ani za nic by neprozradil Eržičino tajemství.
„Co jste tam hledali?“ opakoval otec.
„Byli jsme zvědaví, co se tam bude.dít, když se tam ze všech stran hrnuli hajduci a panduři,“ odpověděl Michal a tvář mu zalil ruměnec.
„Tak vy jste byli zvědaví!“ ušklíbl se otec a zlověstně se blížil k Michalovi.
Matka věděla, co bude následovat.
Tichý a klidný Benjamín Príborský býval strašný, když ho popadl vztek. Chtěla se vrhnout mezi muže a syna, ale Eržika ji předešla.
„Otče,“ postavila se před Benjamína Príborského. „Neubližuj Michalovi. On za nic nemůže. Já jsem ho probudila a přemluvila, aby šel se mnou.“
Zdálo se, že hněv Benjamína Príborského trochu opadl, protože chvilku beze slova hleděl na Eržiku. Ale to bylo jenom zdání. Smělé a otevřené doznání děvčete ho ohromilo. Hněv v něm však stále vřel a jen stěží se ovládal.
„A co tě do těch Čachtic táhlo?
Který čert ti napískal, aby ses potulovala po nocích a vystavovala sebe i bratra všelijakému nebezpečí?“ vyptával se zlověstně.
Mlčela. Jen krev jí stoupala do obličeje a tváře už jí hořely jako pivoňky. Marie Príborská byla rozpačitá.
Cítila, že by měla nějak rozehnat manželův hněv, ale bála se i jen otevřít ústa, věděla ze zkušenosti, že každé její slovo by jen přilévalo olej do ohně.
A Michal, který stál za Eržikou, se chvěl rozrušením a zoufale uvažoval, jak strhnout otcův hněv na sebe.
„Cos v Čachticích hledala?
Chci vědět všechno!“ křičel Benjamín Príborský.
Eržika stále mlčela.
„Je to pravda, co viděl hajduk, schovaný na stráni?“ netrpělivě vyzvídal.
„Nevím, co hajduk viděl, otče,“ klidně odvětila Eržice. „Jestli vám řekl, že miluji Andreje Drozda, že to byl strach o jeho život a touha pomoci mu v nebezpečí, co mě hnalo na to bojiště, řekl vám pravdu.“
Matka zoufale semkla ruce a otcova tvář ještě víc zrudla.
„Styď se, styď se, křičel.
„Touláš se za zbojníkem po nocích jako nějaká coura, objímáš a líbáš se s ním v lese a střílíš po služebnících naší paní!“
Způsob, jak jí připomněl polibek Andreje Drozda, jak ho znevážil a potupil, vyvolal v Eržice pocit, jako by někdo svatokrádežnou rukou sahal na její nejdrahocennější poklad. Byla ochotna a připravena bojovat proti poskvrnění svého nejkrásnějšího a nejčistšího zážitku.
„Otče!“ zvolala takovým podivným tónem, že přitom Michala zamrazilo a rodiče to bodlo jako dýka.
„Benjamíne Príborský, kterého si vážím jako svého otce, mírni svůj hněv.
Neurážej mě, nebo si to rozmyslím, jestli s tebou mám žít pod jednou střechou.“
Podivuhodné odvážný výstup Eržiky nečekaně zkrotil jeho hněv.
Začalo v něm hlodat podezření, zdá se Eržika nedozvěděla tajemství svého původu.
„Znal jste otce Andreje Drozda?“ zeptala se ho pojednou.
„Znal,“ váhavě odpověděl.
„Vím, že jste ho znal a že jste společně jedli trpký chléb poddanství. Pokládáte ještě stále Drozdova syna za nehodného pohlédnout na mě? Zahořet ke mně láskou?“
„Ano, není toho hoden!“ vykřikl.
Eržika se na něho podívala klidně, ale nezvykle tvrdě.
„Andrej Drozd za to nemůže, že jeho otec neměl takové štěstí jako vy, že čachtická paní nevyznamenala jeho otce, ale vás takovou důvěrou a že vás pozvedla z řad poddaných do svobodného a zemanského stavu!“
Nato se obrátila a odešla ze světnice. Matka s Michalem odešla beze slova také.
Benjamín Príborský ve světnici osaměl. V záchvatu vzteku třískal vším, co mu přišlo pod ruku, až se celý dům otřásal:
Takhle se ještě nikdy v životě nerozzuřil. Jeho žena netrnula jenom o stovky nejrůznějších drobností, nashromážděných za dlouhá léta na okrášlení bytu, ale vážně se obávala, jestli mu nepřeskočilo.
Eržičino chování ji vyvedlo z rovnováhy. Jak se mohlo to poslušné děvče takhle změnit!
Eržika vešla do svého pokoje a Michal se vkradl za ní jako stín.
„Eržiko,“ jen taktak, že mu nevyhrkly slzy, „stydím se za to, že jsem takový slaboch. Jsi odvážnější než já. Poznal jsem to v noci i teď. Ne ty mě, ale já tebe jsem měl ochránit před výbuchem otcova hněvu.“
Eržika ho přitiskla k sobě.
„Tím se netrap, já si vždycky poradím.“
Jako by ji neslyšel. Hleděl upřeně kamsi před sebe.
„Nevím, Eržiko, něco mi našeptává, že se stane něco hrozného, že nás cosi navždy rozloučí.“
„Blázínku,“ štěbetala Eržika, „co by nás mohlo rozloučit?“
„Cítím, Eržiko, že tě ztratím. Ba, skoro se mi zdá, že už jsem tě ztratil. Tam před otcem, to už jsi nestála ty, ale někdo jiný, cizí, někdo, kdo ani nepatří mezi nás … “
Z rozmluvy je vyrušil otcův pokřik:
|
